+1 431 388 2544 kristinalamperova@gmail.com
Select Page

Máme psa MF DNES

Blog

Follow Along

Máme psa 

Můj přílet do Kanady byl smutný, protože na mně vůbec poprvé nikdo nečekal na letišti. Budoucí muž byl ještě stále v Evropě na armádním cvičení. Večer jsem navíc zjistila, že jsem neuvěřitelný strašpytel a tak se v domě sama bojím, že vůbec nemůžu spát. Po čtyřech dnech nevyspani s kruhy pod očima a s rozklepanými koleny jsem se rozhodla jednat. Uz dlouho jsme chtěli psa a zdálo se, že vlastně není idealnejší čas než teď. V Kanadě je ale adopce zvířete běh na dlouhou trať, aby se předešlo týrání. Adopční organizace – útulky – chtějí většinou potkat všechny členy domácnosti, jsou tam osobní pohovory a minimálně několika měsíční kontroly jestli je s domácím mazlíčkem všechno v pořádku.
Moje štěstí ale zafungovalo, protoze pani která měla našeho vyhlednuteho psa v péči, měla doma dalších sedm koček a psu které čekali na nový domov. Asi toho na ni bylo hodně a tak jsem si ještě ten den odvedla domu roční stěně německého ovčáka a retrívra. Odměnou mi je, ze i muj budoucí muž ho zbožňuje a doma se už v noci nebojím. Jelikož je to štěně užívám si také nekonečně možnosti kardio tréninku, kdyz ho každé rano honim po obrovském parku protoze ho učím bez vodítka a on se učí poslouchat co mu říkám. Takže po odejmutí vodítka vidím jen černou skvrnu mizici v dali. Moje hubnutí do svatebních šatů tedy zřejmě bude úspěšně. Navíc stojí pes v Severní Americe takových peněz (adopce, jídlo, vakcíny atd), že stejně na jídlo moc financí nezbude. Ale to, že jsme dali jednomu úžasnému psovi šanci na novy začátek – to je k nezaplacení.
Tak krásný pátek, já si jdu koupit novè boty na běhání, můj pes s tou levou hraje aport.

 

Miluju tě; Děkuju MF DNES

Blog

Follow Along

Miluju Tě; Děkuju…

Na “miluji tě” se dá odpovědět mnoha způsoby, asi se ale všichni shodneme, že “děkuji” sem nepatří. Ve filmech se tomu vždycky směju, nedávno mi ale úsměv zamrzl a to když mi za mou lásu poděkoval můj vlastní syn. Tak já ho už téměř měsíc nevidím, volám, abych se rozloučila a on mi za dvě minuty poděkuje za to, že ho miluju a je v tahu. To je teda odměna za šest let sebeobětování a náročné výchovy. 
Tak mi to tak připomělo, že za pár let, v pubertě, moje miluji tě asi doprovodí naprostá ignorace mojí existence. Asi už mi nebude chtít dávat ruku což ho dneska ještě ukecám, hlavně když jdeme přes silnici a pak doufám, že zapomene, že už mě držet nemusí.
A tak dnes v pět ráno, protože přítel jetlag mě po letu do Kanady ještě neopustil, sedím u kafe a prohlížím si fotky. Sebe s mámou na procházce – v ruce držím rampouch větší než já a vypadám jak kluk. Nebo jiná – s tátou v kuchyni, s kamarádkou co měla na hlavě střih podle hrnce a spousta dalších vzpomínek,  to jsem byla tak zhruba stará jako je dneska Matěj. Je to tak dávno, že už si to ani nepamatuju a nechápu, jak to dětství mohlo tak rychle utéct. Za poslední roky jsem navíc ztratila hned několik lidí kteří by na moje vyznání nemuseli říkat vůbec nic, jen kdybych jim ho ještě mohla říct. Tak dopíšu sloupek a půjdu zavolat Matějovi a znova mu řeknu, že ho miluju a užiju si i to zpropadené děkuji. Krásný pátek! 

 

Poslední den doma MF DNES

Blog

Follow Along

Poslední den doma

Můj poslední týden v Česku přerušil úřední den, kdy jsem kvůli  chystané svatbě v zahraničí potřebovala něco vyřídit. Od osmi od rána jsem se potkávala nebo telefonovala s až neuvěřitelně nepříjemnými zaměstnankyněmi státní správy. A ty paní byly nezdolné – ať jsem se usmívala sebevíc tu jejich bariéru naprostého nezájmu a otrávení prostě nezdolalo nic. Jen na dvou úřadech jsem se setkala s lidským přístupem a to už ten den nezachránilo. Tím chci říct, že si lidé asi rádi myslí, že jejich zaměstnání a přístup k němu nikoho neovlivní. Je to ale hloupost. 

Kdyby na mně byly ty dámy alespoň o trošku milejší, hned bych měla lepší den a troufám si říct, že v tom nejsem sama. A kdybych měla lepší den, třeba bych zachránila svět nebo tak něco – chápete pointu že?  Takže ve zkratce, místo dvou hodin na úřadech jsem dorazila domů odpoledne a když jsem se natahovala pro můj oblíbený porcelánový hrnek,  vypadl – ne, vyskočil mi z ruky a celá kuchyň se topila v kávových zbytcích. Ještě pořád jsem ale nebrečela. Znáte ten zvuk, když si sednete a ozve se takové velké RUP? Tak to mě pravděpodobně někde v dáli praskají moje nejoblíbenější kalhoty. A pak už mě brečet uslyšíte, no a nadávat taky.  Ale i tak – za pár měsíců se vdávám a jestli se mnou nespadne letadlo tak příští sloupek přiletí zase až z daleké Kanady, kde ještě minulý týden mimochodem bylo minus dvacet pěť stupňů Celsia.

Hezký pátek! 

 

Mateřské starosti MF DNES

Blog

Follow Along

Mateřské starosti 

“Matyáš bouchá děti do břicha, dvoje rodiče už si tu byli stěžovat”, to je věta kterou nechcete slyšet po příchodu do školky v pondělí ráno. Říkám si, když se s vámi dělím o všechny ty radosti, proč se nepodělit o starosti. Nejsem přece sociální síť abych sebe a svůj život dělala pro ostatní perfektní a bezchybný. 

Po pondělním ránu mělo všechno do bezchybnosti daleko. Jako malá školačka jsem brečela v parku a měla hroznou chuť na cigaretu, kterou jsem neviděla už skoro tři měsíce. Ve stresových situacích potřebuji nejdřív brečet v rohu a pak teprve někde najdu sílu vrátit se a věci řešit. Běželo mi hlavou, jestli vychovávám doma gaunera a jestli jsem někde udělala během samoživitelské výchovy něco špatně.
Jak může moje dítě mlátit někoho do břicha? A dělá to i holkám? Po vyplakání pod šeříkem jsem se srdnatě vrátila do školky celou situaci raději probrat ještě jednou a nakonec se ukázalo, že i když není život bezchybný – úplně ke zlbázení taky ne. Můj šestiletý syn, kterého jsem minule vychválila do nebe je holt pořád jen šestiletý kluk co neumí řešit konflikty, a raději než hlavou přemýšlí emocemi a pak to dopadá takhle. Ve školce to taky neberou jako, že jim tam vodím budoucího trestance. A tak je můj chlapeček teď  zavalen hordou trestů a po večerech teď čteme Otakara Batličku a Sedm statečných. Dnes večer nás čeká westernovka o hodných a zlých  v čele s hlavním hrdinou, který za celý film nevytáhne zbraň. Protože i šestiletý kluk musí vědět – že násilí není nikdy správná odpověď. A já už bych se ve svých pětadvaceti taky mohla naučit, že pláčem nic nevyřeším co? Tak krásný pátek! 

 

Pozdravy ze Seoulu MF DNES

Blog

Follow Along

Pozdravy ze Seoulu 

Tento sloupek píší sedící na zemi u malého stolku v korejském činžovním domě na předměstí Seoulu. Vedle mě sedí moje budoucí švagrová a její dvouletá dcera. Mám za sebou pět vyčerpávajících dní plných snahy o to, aby rodina mého budoucího muže přijala snachu z Evropy, bez vysokoškolského titulu a s šestiletým dítětem k tomu. A znovu se mi v životě potvrdilo, že když se chce, tak to jde. A to i když se zdá, že to je nemožné. Tak, jako jsem kdysi dostala skvělou práci v rádiu bez předchozích zkušeností a bez vysoké školy tak jsem včera vyhrála přímou vstupenku do srdcí tradiční jihokorejské rodiny.
A výhra je sladká přátelé. Za chvíli posnídám klasickou korejskou rýži ve vodě a Amerikano z pytlíku. Dostávám šanci poznat naprosto jinou kulturu, která věří, že rodina je nade všechno, co mě rozčiluje svými pravidly a svou tvrdohlavostí a zároveň fascinuje svou hnací silou, která se nezastaví jen tak před něčím. Myslím, že až Matyáš za pár let
bude létat za babičkou a dědou do Seoulu bude lásku k asijské kultuře sdílet úplně stejně. Upřímně, on bude asi spíš sdílet lásku k virtuální realitě a dalším oblíbenostem korejské populace. Ale oba dostáváme šanci dívat se na svět zase z jiného pohledu. Moje týdení zkušenost přímo v srdci Seoulu v dvoupatrovém bytě v osmém patře bez výtahu, mě naučila víc než poslední měsíc v Praze. A teď už musím jít a zkusit sníst misku rýže tradičními hůlkami. Prý se lepším. Už mi to
netrvá tři hodiny ale jen 30 minut.

 

Krásný pátek! A hodně cestování.