+1 431 388 2544 kristinalamperova@gmail.com
Select Page

První narozeniny bez Tebe MF DNES

Blog

Follow Along

Hezké narozeniny mně..  

Oslavila jsem své dvacáté šesté narozeniny. První narozeniny v mém životě, které se musely obejít bez přání od mámy. Poslední roky to většinou byla buď zpráva přes Skype nebo krátký hovor, začínající větou: “Ahoj kočičko” a zakončený “Miluju tě a jsem na Tebe pyšná”.
Brečela jsem už pár dní před oslavou a čím víc se velký den blížil bylo mi hůř.. Nebudu se snažit nějak přikrášlit fakt, že narozeniny stály za starou belu, obávám se, že už se na ně možná nikdy nebudu těšit tak jako ještě minulý rok, kdy jsem už dopředu nemohla nadšením  spát. Na druhou stranu můj mladý pán už je konečně poprvé dost veliký na to, aby se snažil mi můj velký den zpříjemnit jak to šlo.
Dostala jsem snídani do postele – na tácu přinesl kiwi a ledovou kávu s prskavkou a jako dárek prý bude 26 dní hodný – zatím se už tři dny drží, tak kdyby to vyšlo, byl by to za poslední roky asi nejlepší dárek vůbec. Pro Matěje jsem jeho úžasná maminka já a i když mi dává zabrat, vím, že pro něj znamenám nejvíc na světě. Ztratila jsem mámu ale každý den vidím, jak můj syn roste do naprosto úžasného dospěláka, který mě nepřestává ohromovat. Doufám, že i já jsem ve svých šestadvaceti letech teď už téměř hotová dospělá bytost a že je na mě moje máma někde nahoře stále hrdá. Důvod proč tenhle pátek přicházím s takovým tématem je, že rodina je opravdu nade vše. Jako puberťák jsem nad tím ohrnovala nos, jako dvacetiletá jsem vůbec nechápala co to vlastně znamená a dnes mě mrzí, že jsem s tou svou rodinou netrávila více času. Oslavila jsem dvacáté šesté narozeniny a jsem šťastná, že jsem dostala šanci vybudovat svou vlastní rodinu.
Tak mi držte palce!

 

Dopisy Mamince, Říjen 2019

Blog

Follow Along

Milá Maminko, 

už je to dlouho co jsme spolu mluvily, tak dlouho, že už si pomalu ani nevybavím tvůj hluboký hlas.
Mami, už jsou to skoro dva roky a já mám v sobě pořád takový vztek. Začínám kvuli tomu chodit na terapii, protože už skoro neumím být milá. Jsem pořád naštvaná, na Tebe, že si se o sebe lépe nestarala, na sebe, že jsem na tebe nebyla milejší, na všechny okolo mně, co ještě mají rodiče a na celý svět za to, že už tu nejsi. 

Mami, tvoje smrt mi vzala naději k lepším zítřkům a všechny jistoty co jsem kdy znala. Dřív to tak nebylo ale teď mám pocit, že už snad nikdy nebudu ty hezké pocity prožívat. Občas mám pocit, že jsem uvnitř mrtvá.

Mami, víš jak jsem se vdala? Nedokážu být milá ani na manžela, naopak si na něm každý den vylévám všechen ten vztek co v sobě mám. Za to, že jsem byla s ním a ne s Tebou když jsi šla na operaci. Za to, že jsem poslední chvíle s Tebou vůbec neprožívala, protože jsem byla zamilovaná a všechno ostatní mi bylo jedno. Mami, když nedokážu být milá na lásku svého života, co se mnou proboha bude? 

Co se stane až umřu já? Všechno skončí, nebo na mě vážně budeš někde čekat? A všechny ty pocity, že jsi se mnou – třeba když řídím v autě a v rádiu začne hrát písnička co si měl ráda.. ty jsou pravé a nebo si to celé vymýšlím, aby to pro mě bylo jednodušší.

Někdy si přijdu jako hrozná troska, jako mamánek, jako naprostá emotivní hysterka, smrt rodiče je přece přirozená a zažije ji každý. Jenže ty jsi odešla naprosto nečekaně, jednu minutu jsme spolu telefonovaly a druhou mi nějaký cizí doktor oznamuje, že jsi umřela. Doteď tryskám slanou vodu, jak říká táta, jen co si ten temný noční telefonát vybavím. Už teď brečím dopředu, co budu jednou dělat až odejde táta? A nechtěj ani abych ti začala psát jak mám infarkt pokaždé když kyblík letí kvůli práci pryč. Když jsem naposledy letěla já, musela jsem se doslova zdrogovat prášky na uklidnění, abych celý let prospala protože já jsem prostě naprosto přesvědčená, že se mi v životě už budou dít jen špatné věci. 

Mami, myslím, že ti teď budu psát častěji. Musím se zbavit vzteku, smutku, viny a prázdnoty a musím se otevřít optimismu, lásce a naději – protože tak by si to určitě chtěla. 

Tak zase brzy maminko. 

Miluju Tě

Dopisy Mamince, Srpen 2018

Blog

Follow Along

Milá maminko, 

už je to skoro devět měsíců co jsi umřela a občas mám pocit, že se ze nic nemění. Pracovala jsem dnes dlouho do noci a když jsem si šla lehnout, myšlenky se mi zatoulali k Tobě. Znovu jsem stála v kuchyni a prožívala nejhorší telefonát svého života s tvým doktorem, který mi volal v jednu ráno aby mi řekl, že jsi nepřežila operaci, že ti prasklo srdce. Znovu jsem prožívala tu první noc na téhle zemi bez Tebe a cítila jsem se úplně stejně mizerně a opuštěně jako tenkrát. 

A tak tu sedím na ovčí kůži se psem co mi leží u nohou, vedle sebe papírovou krabici, kde jsou dva dopisy. Ty dopisy, tvoje tričko, pár šperků a staré emaily, to je všechno co mi po Tobě zbylo a už teď vím, že to staré tričko nevyperu už nikdy – i po devíti měsících pořád voní jako ty. Ty dopisy už z dálky prozrazují tvoje narychlo psané věty a bohužel nejsou adresované mně. Před více než dvaceti lety jsi je posílala moji sestře, které jsi radila jak se vypořádat s depresí a o to horší je si je číst, když vím, že jste teď obě pryč a nevím, jestli vás ještě někdy potkám. 

Maminko, chtěla bych ti říct, že se mi daří dobře, jsem vdaná, za toho kluka z Koreji, co jsi ho nikdy neviděla ale líbil se ti jeho hlas. Je na mě hodný a myslím, že by i Tebe přesvědčil o tom, že ne všichni muži jsou stejní. Bydlím teď v Kanadě, jak jsem ti kdysi prorokovala a mám spoustu práce, už sice nepíšu tvoje oblíbené sloupky ale doufám, že by jsi na mně byla pyšná i tak. 

Matyáš už půjde do první třídy, je to skoro jako včera co jsi se mnou byla v porodnici a držela mě za ruku, když jsem bolestí omdlévala a personál se mnou zacházel jako s nespvépravnou hysterkou. Už si na Tebe moc nepamatuje, ale pořád má tu motorku, co jsi mu dala, když jste se viděli naposled. Opatruju ji jako oko v hlavě. 

Nevím kde jsi a jestli si občas se mnou, nebo si to v hlavě jen hloupě namlouvám a tak nevím jestli víš, že jsem tvůj popel rozsypala do oceánu na místo, kam v Kanadě připlouvají velryby. Hlídají tě tam hejna racků a občas se tam objeví i kosatky. Pamatuju si, jak jsme jednou u nás doma v obýváku spolu koukali na dokument o plejtvácích a ty jsi na ně tak zbožně koukala a říkala si, že v příštím životě budeš velryba, tak snad jsem pro Tebe vybrala dobré místo. 

Mami, občas mi to všechno přijde tak nefér a vůbec to nechápu. Tak mě mrzí, že jsem si tě víc nevážila, když jsi tu ještě byla, mám pocit, že nás někdo okradl o dvacet let společné budoucnosti a vůbec nevím, jestli si někdy dokážu odpustit, že jsem si občas myslela, že už jsem velká holka a nepotřebuju tě. Taková hloupost, vždyť panikařím, když Matyáše štípne včela, nebo když jsem dva týdny unavená. Jak by ne, vždyť jsem na to měla vždycky Tebe, ty jsi vždycky věděla co dělat a jak i dnes chybí tvůj hluboký hlas a to, že mi už nikdo neříká holčičko moje. 

Už je to devět měsíců od nejhoršího dne mého života a já se hrozně bojím, že už tě nikdy neuvidím mami. A protože si takový život ještě pořád vůbec neumím připustit, tak ti píšu dopis a budu dělat, že si ho jednou přečteš. 

S láskou

Kristina.