+1 431 388 2544 kristinalamperova@gmail.com
Select Page

Poslední sloupek MF DNES

Blog

Follow Along

Poslední sloupek 

 

Milí přátelé,  dnes se chci s vámi podělit o veselou zprávu, už jsem vdaná! Sice to samozřejmě bylo všechno jinak než jsem plánovala, ani termín mi nevyšel ale už nejsem samoživitelka. A proto tyhle naše páteční schůzky skončí. Než vlastně psát nějakou vtipnou nebo smutnou příhodu, ráda bych dnešní sloupek využila jen k tomu abych vám poděkovala za to, že jste se mnou zas a znovu prožívali všechny moje emoce a zážitky.

Když jsme spolu začínali, psala jsem první sloupek o dešti a o tom, jak se mi nechce domů, kde na mě čekal tehdy tří a půl letý syn a jeho chůva. Z deštivého města jsem se stihla přestěhovat nejen do Prahy ale nakonec o dalších šest tisíc kilometrů dál, do kanadského vnitrozemí. Doma už na mě nečeká malé dítě ale velký kluk, který půjde v září do školy a nehlídá ho chůva ale můj úžasný manžel.
Přežila jsem několik zlomených srdcí, osamělou výchovu malého dítěte, změnu v práci, smrt rodiče a sestry a vy jste to všechno zažili se mnou. Je to neuvěřitelné, jak moc se můj život změnil za tak krátkou dobu. A tak si neodpustím jednu moudrost nakonec. Mnohokrát se mi během těch let zdálo, že se už nic nikdy nezmění, že všechno už napořád zůstane tak, jak to je. Většinou takhle přemýšlím ve chvílích, kdy je mi smutno a mám pocit, že nic nefunguje a nic není tak, jak by mělo být. Ale není tvrzení tak daleko od pravdy jako to, že se věci nemění. Já jsem toho živým příkladem.
Mějte se krásně a neztrácejte víru v lepší pátky!

 

 

 

Návrat ztraceného syna MF DNES

Blog

Follow Along

Návrat ztraceného syna

Mladý pán je zpátky, dorazil s velkou slávou a zůstal dvě hodiny trčet  na imigračním v Kanadě. Úředníci ho nakonec neposadili na letadlo zpátky a tak tu teď sedí a snídá cereálie s čokoládovým mlékem. Je to velká změna, po dvou měsících života bez dítěte a cítíme to všichni tři. Matyáš byl první čtyři dny v podstatě šestiletý puberťák bez hranic co měl jediný cíl – zničit všechno, co mu stojí v cestě. Dnes se to poprvé začíná uklidňovat. Jediný, kdo má s dětskou přítomností v domě potíž je náš pes. Už není první a jediná bytost, které doma věnujeme pozornost.

Najednou je tu nějaká nová a ta ho pořád honí, bere mu míče, pleská ho po hlavě, jako by byl kůn, vlastně se na něm občas snaží i jezdit – no je z toho prostě trošku jelen. Dům je najednou plný smíchu, hloupých vtipů, dětských písniček a večerního šepotu, když mladý pán usne. A tak si vlastně poprvé velmi vážně uvědomuji, že jsme rodina, že takhle to teď bude už napořád. Krásný pátek! 

 

Samota k nezaplacení MF DNES

Blog

Follow Along

Samota k nezaplacení

“Mami, já ti něco zahraju jo”? Po skypu se mi do ucha line korejská vážná hudba, kterou můj syn pečlivě vyťukává na keyboardu. “Hele, sahám jenom na ty černý vidíš”? Pak mi můj syn vysvětluje, že se tu písničku naučil, aby ji zahrál na naší svatbě a aby se hlavně líbila mému nastávajícímu. Naučil se ji proto, že je to asijská melodie a můj snoubenec je korejec. Poprvé za šest let vidím svého syna dělat něco milého pro někoho jiného než pro mně. Ne, že by nedělal dobré skutky ale víte jak to myslím. Asi už se pomalu začínám překvalifikovávat jen na matku místo na matku samoživitelku. I když, ten proces asi začal už před půl rokem, když jsem se do Kanady přestěhovala. Když se rozhlédnu kolem sebe vidím tu úplně jiný standard než, který jsem viděla v Česku. Podle míry zapojení otců do výchovy dětí to skoro vypadá, že je v Česku samoživitelka téměř každá máma. V Kanadě chodí děti do školky už od roku – a nikdo tu nepodepisuje petice a netvrdí, že všichni zhynou strašnou smrtí, protože dávají děti brzo do školky. Navíc oba pracující rodiče se dítka starají rovným dílem.  Třeba zítra jedu na výlet s moji kamarádkou co má ročního syna a celý víkend ho bude hlídat její muž. Prostě tak, beze slova výtky – naopak, s láskyplným:”Užij si to miláčku”. Otcové tu chodí na procházky s šátky nebo s nosítky, umí přebalit, vykoupat, uspat a ještě se vsází komu to jde lépe. A pak si tu všichni večer sedneme a říkáme si, jak je to těžký mít děti a jak nás to občas všechny hrozně unavuje. To je pro mně klíčové. Mít někoho, komu můžu naprosto upřímně říct, že to není jen procházka růžovým sadem a že občas jsou dny, kdy bych se nejraději odstěhovala a už se nevrátila. A to je asi ten rozdíl mezi tím být samoživitelka a mít úplnou rodinu. I když mi těch šest let samostatnosti bude chybět, ten pocit, že se můžu někomu svěřit a necítit, že mě odsuzuje, ten je k nezaplacení. A jak to máte doma vy?

 

Miluju tě; Děkuju MF DNES

Blog

Follow Along

Miluju Tě; Děkuju…

Na “miluji tě” se dá odpovědět mnoha způsoby, asi se ale všichni shodneme, že “děkuji” sem nepatří. Ve filmech se tomu vždycky směju, nedávno mi ale úsměv zamrzl a to když mi za mou lásu poděkoval můj vlastní syn. Tak já ho už téměř měsíc nevidím, volám, abych se rozloučila a on mi za dvě minuty poděkuje za to, že ho miluju a je v tahu. To je teda odměna za šest let sebeobětování a náročné výchovy. 
Tak mi to tak připomělo, že za pár let, v pubertě, moje miluji tě asi doprovodí naprostá ignorace mojí existence. Asi už mi nebude chtít dávat ruku což ho dneska ještě ukecám, hlavně když jdeme přes silnici a pak doufám, že zapomene, že už mě držet nemusí.
A tak dnes v pět ráno, protože přítel jetlag mě po letu do Kanady ještě neopustil, sedím u kafe a prohlížím si fotky. Sebe s mámou na procházce – v ruce držím rampouch větší než já a vypadám jak kluk. Nebo jiná – s tátou v kuchyni, s kamarádkou co měla na hlavě střih podle hrnce a spousta dalších vzpomínek,  to jsem byla tak zhruba stará jako je dneska Matěj. Je to tak dávno, že už si to ani nepamatuju a nechápu, jak to dětství mohlo tak rychle utéct. Za poslední roky jsem navíc ztratila hned několik lidí kteří by na moje vyznání nemuseli říkat vůbec nic, jen kdybych jim ho ještě mohla říct. Tak dopíšu sloupek a půjdu zavolat Matějovi a znova mu řeknu, že ho miluju a užiju si i to zpropadené děkuji. Krásný pátek! 

 

Mateřské starosti MF DNES

Blog

Follow Along

Mateřské starosti 

“Matyáš bouchá děti do břicha, dvoje rodiče už si tu byli stěžovat”, to je věta kterou nechcete slyšet po příchodu do školky v pondělí ráno. Říkám si, když se s vámi dělím o všechny ty radosti, proč se nepodělit o starosti. Nejsem přece sociální síť abych sebe a svůj život dělala pro ostatní perfektní a bezchybný. 

Po pondělním ránu mělo všechno do bezchybnosti daleko. Jako malá školačka jsem brečela v parku a měla hroznou chuť na cigaretu, kterou jsem neviděla už skoro tři měsíce. Ve stresových situacích potřebuji nejdřív brečet v rohu a pak teprve někde najdu sílu vrátit se a věci řešit. Běželo mi hlavou, jestli vychovávám doma gaunera a jestli jsem někde udělala během samoživitelské výchovy něco špatně.
Jak může moje dítě mlátit někoho do břicha? A dělá to i holkám? Po vyplakání pod šeříkem jsem se srdnatě vrátila do školky celou situaci raději probrat ještě jednou a nakonec se ukázalo, že i když není život bezchybný – úplně ke zlbázení taky ne. Můj šestiletý syn, kterého jsem minule vychválila do nebe je holt pořád jen šestiletý kluk co neumí řešit konflikty, a raději než hlavou přemýšlí emocemi a pak to dopadá takhle. Ve školce to taky neberou jako, že jim tam vodím budoucího trestance. A tak je můj chlapeček teď  zavalen hordou trestů a po večerech teď čteme Otakara Batličku a Sedm statečných. Dnes večer nás čeká westernovka o hodných a zlých  v čele s hlavním hrdinou, který za celý film nevytáhne zbraň. Protože i šestiletý kluk musí vědět – že násilí není nikdy správná odpověď. A já už bych se ve svých pětadvaceti taky mohla naučit, že pláčem nic nevyřeším co? Tak krásný pátek!