+1 431 388 2544 kristinalamperova@gmail.com
Select Page

Poslední sloupek MF DNES

Blog

Follow Along

Poslední sloupek 

 

Milí přátelé,  dnes se chci s vámi podělit o veselou zprávu, už jsem vdaná! Sice to samozřejmě bylo všechno jinak než jsem plánovala, ani termín mi nevyšel ale už nejsem samoživitelka. A proto tyhle naše páteční schůzky skončí. Než vlastně psát nějakou vtipnou nebo smutnou příhodu, ráda bych dnešní sloupek využila jen k tomu abych vám poděkovala za to, že jste se mnou zas a znovu prožívali všechny moje emoce a zážitky.

Když jsme spolu začínali, psala jsem první sloupek o dešti a o tom, jak se mi nechce domů, kde na mě čekal tehdy tří a půl letý syn a jeho chůva. Z deštivého města jsem se stihla přestěhovat nejen do Prahy ale nakonec o dalších šest tisíc kilometrů dál, do kanadského vnitrozemí. Doma už na mě nečeká malé dítě ale velký kluk, který půjde v září do školy a nehlídá ho chůva ale můj úžasný manžel.
Přežila jsem několik zlomených srdcí, osamělou výchovu malého dítěte, změnu v práci, smrt rodiče a sestry a vy jste to všechno zažili se mnou. Je to neuvěřitelné, jak moc se můj život změnil za tak krátkou dobu. A tak si neodpustím jednu moudrost nakonec. Mnohokrát se mi během těch let zdálo, že se už nic nikdy nezmění, že všechno už napořád zůstane tak, jak to je. Většinou takhle přemýšlím ve chvílích, kdy je mi smutno a mám pocit, že nic nefunguje a nic není tak, jak by mělo být. Ale není tvrzení tak daleko od pravdy jako to, že se věci nemění. Já jsem toho živým příkladem.
Mějte se krásně a neztrácejte víru v lepší pátky!

 

 

 

První narozeniny bez Tebe MF DNES

Blog

Follow Along

Hezké narozeniny mně..  

Oslavila jsem své dvacáté šesté narozeniny. První narozeniny v mém životě, které se musely obejít bez přání od mámy. Poslední roky to většinou byla buď zpráva přes Skype nebo krátký hovor, začínající větou: “Ahoj kočičko” a zakončený “Miluju tě a jsem na Tebe pyšná”.
Brečela jsem už pár dní před oslavou a čím víc se velký den blížil bylo mi hůř.. Nebudu se snažit nějak přikrášlit fakt, že narozeniny stály za starou belu, obávám se, že už se na ně možná nikdy nebudu těšit tak jako ještě minulý rok, kdy jsem už dopředu nemohla nadšením  spát. Na druhou stranu můj mladý pán už je konečně poprvé dost veliký na to, aby se snažil mi můj velký den zpříjemnit jak to šlo.
Dostala jsem snídani do postele – na tácu přinesl kiwi a ledovou kávu s prskavkou a jako dárek prý bude 26 dní hodný – zatím se už tři dny drží, tak kdyby to vyšlo, byl by to za poslední roky asi nejlepší dárek vůbec. Pro Matěje jsem jeho úžasná maminka já a i když mi dává zabrat, vím, že pro něj znamenám nejvíc na světě. Ztratila jsem mámu ale každý den vidím, jak můj syn roste do naprosto úžasného dospěláka, který mě nepřestává ohromovat. Doufám, že i já jsem ve svých šestadvaceti letech teď už téměř hotová dospělá bytost a že je na mě moje máma někde nahoře stále hrdá. Důvod proč tenhle pátek přicházím s takovým tématem je, že rodina je opravdu nade vše. Jako puberťák jsem nad tím ohrnovala nos, jako dvacetiletá jsem vůbec nechápala co to vlastně znamená a dnes mě mrzí, že jsem s tou svou rodinou netrávila více času. Oslavila jsem dvacáté šesté narozeniny a jsem šťastná, že jsem dostala šanci vybudovat svou vlastní rodinu.
Tak mi držte palce!

 

Návrat ztraceného syna MF DNES

Blog

Follow Along

Návrat ztraceného syna

Mladý pán je zpátky, dorazil s velkou slávou a zůstal dvě hodiny trčet  na imigračním v Kanadě. Úředníci ho nakonec neposadili na letadlo zpátky a tak tu teď sedí a snídá cereálie s čokoládovým mlékem. Je to velká změna, po dvou měsících života bez dítěte a cítíme to všichni tři. Matyáš byl první čtyři dny v podstatě šestiletý puberťák bez hranic co měl jediný cíl – zničit všechno, co mu stojí v cestě. Dnes se to poprvé začíná uklidňovat. Jediný, kdo má s dětskou přítomností v domě potíž je náš pes. Už není první a jediná bytost, které doma věnujeme pozornost.

Najednou je tu nějaká nová a ta ho pořád honí, bere mu míče, pleská ho po hlavě, jako by byl kůn, vlastně se na něm občas snaží i jezdit – no je z toho prostě trošku jelen. Dům je najednou plný smíchu, hloupých vtipů, dětských písniček a večerního šepotu, když mladý pán usne. A tak si vlastně poprvé velmi vážně uvědomuji, že jsme rodina, že takhle to teď bude už napořád. Krásný pátek! 

 

Samota k nezaplacení MF DNES

Blog

Follow Along

Samota k nezaplacení

“Mami, já ti něco zahraju jo”? Po skypu se mi do ucha line korejská vážná hudba, kterou můj syn pečlivě vyťukává na keyboardu. “Hele, sahám jenom na ty černý vidíš”? Pak mi můj syn vysvětluje, že se tu písničku naučil, aby ji zahrál na naší svatbě a aby se hlavně líbila mému nastávajícímu. Naučil se ji proto, že je to asijská melodie a můj snoubenec je korejec. Poprvé za šest let vidím svého syna dělat něco milého pro někoho jiného než pro mně. Ne, že by nedělal dobré skutky ale víte jak to myslím. Asi už se pomalu začínám překvalifikovávat jen na matku místo na matku samoživitelku. I když, ten proces asi začal už před půl rokem, když jsem se do Kanady přestěhovala. Když se rozhlédnu kolem sebe vidím tu úplně jiný standard než, který jsem viděla v Česku. Podle míry zapojení otců do výchovy dětí to skoro vypadá, že je v Česku samoživitelka téměř každá máma. V Kanadě chodí děti do školky už od roku – a nikdo tu nepodepisuje petice a netvrdí, že všichni zhynou strašnou smrtí, protože dávají děti brzo do školky. Navíc oba pracující rodiče se dítka starají rovným dílem.  Třeba zítra jedu na výlet s moji kamarádkou co má ročního syna a celý víkend ho bude hlídat její muž. Prostě tak, beze slova výtky – naopak, s láskyplným:”Užij si to miláčku”. Otcové tu chodí na procházky s šátky nebo s nosítky, umí přebalit, vykoupat, uspat a ještě se vsází komu to jde lépe. A pak si tu všichni večer sedneme a říkáme si, jak je to těžký mít děti a jak nás to občas všechny hrozně unavuje. To je pro mně klíčové. Mít někoho, komu můžu naprosto upřímně říct, že to není jen procházka růžovým sadem a že občas jsou dny, kdy bych se nejraději odstěhovala a už se nevrátila. A to je asi ten rozdíl mezi tím být samoživitelka a mít úplnou rodinu. I když mi těch šest let samostatnosti bude chybět, ten pocit, že se můžu někomu svěřit a necítit, že mě odsuzuje, ten je k nezaplacení. A jak to máte doma vy?

 

Všichni jsme stejní MF DNES

Blog

Follow Along

Všichni jsme stejní 

Beru si Korejce s kanadským pasem a tak se to nějak stalo, že jsem tu v Kanadě v podstatě neustále obklopena Asiaty. Jsem v těžké menšině, protože at jdeme na večeři nebo máme doma párty – vždycky jsem u stolu jediná bílá a musím říct, že mi trvalo si na to zvyknout. Zažila jsem tenhle pocit už jednou, když jsem byla v hlavním městě Jižní Koreji, v Soulu, a tam jsem si najednou na ulici uvědomila, že jsem široko daleko, jediná Evropanka a trošku mě z toho rozbolelo břicho. Když si představím, že se takhle lidé jiné barvy než bílé cítí v podstatě každý den, protože jsou v menšině skoro všude, je mi z toho smutno.
Už i Matyáš, který je tmavší než já, zažil ve školce posmívání a ukazování prstem a to je mu teprve šest let. A platí to i naopak, když jsme mu sehnali první kanadskou chůvu, řekl, že je ošklivá, protože je černá. Vypadlo to z něj úplně automaticky a doma nic takového určitě nikdy neslyšel.  A přitom jsme všichni stejní, někteří chytří, někteří hloupí ale pořád jsme lidské bytosti.  Myslím, že mě za dlouhou dobu nic tak neposunulo dopředu jako to, že trávím čas s lidmi, kteří jsou diametrálně odlišní – jak vzhledem tak i mentalitou. Víte, jak se to říká – vždycky když člověk vystoupí z komfortní zóny stane se něco úžasného. A je to tak přátelé – krásný pátek – já jdu poprvé připravit tradiční korejské pálivé kysané zelí – kimči. 

 

Máme psa MF DNES

Blog

Follow Along

Máme psa 

Můj přílet do Kanady byl smutný, protože na mně vůbec poprvé nikdo nečekal na letišti. Budoucí muž byl ještě stále v Evropě na armádním cvičení. Večer jsem navíc zjistila, že jsem neuvěřitelný strašpytel a tak se v domě sama bojím, že vůbec nemůžu spát. Po čtyřech dnech nevyspani s kruhy pod očima a s rozklepanými koleny jsem se rozhodla jednat. Uz dlouho jsme chtěli psa a zdálo se, že vlastně není idealnejší čas než teď. V Kanadě je ale adopce zvířete běh na dlouhou trať, aby se předešlo týrání. Adopční organizace – útulky – chtějí většinou potkat všechny členy domácnosti, jsou tam osobní pohovory a minimálně několika měsíční kontroly jestli je s domácím mazlíčkem všechno v pořádku.
Moje štěstí ale zafungovalo, protoze pani která měla našeho vyhlednuteho psa v péči, měla doma dalších sedm koček a psu které čekali na nový domov. Asi toho na ni bylo hodně a tak jsem si ještě ten den odvedla domu roční stěně německého ovčáka a retrívra. Odměnou mi je, ze i muj budoucí muž ho zbožňuje a doma se už v noci nebojím. Jelikož je to štěně užívám si také nekonečně možnosti kardio tréninku, kdyz ho každé rano honim po obrovském parku protoze ho učím bez vodítka a on se učí poslouchat co mu říkám. Takže po odejmutí vodítka vidím jen černou skvrnu mizici v dali. Moje hubnutí do svatebních šatů tedy zřejmě bude úspěšně. Navíc stojí pes v Severní Americe takových peněz (adopce, jídlo, vakcíny atd), že stejně na jídlo moc financí nezbude. Ale to, že jsme dali jednomu úžasnému psovi šanci na novy začátek – to je k nezaplacení.
Tak krásný pátek, já si jdu koupit novè boty na běhání, můj pes s tou levou hraje aport.