+1 431 388 2544 kristinalamperova@gmail.com
Select Page

Blog

Follow Along

Milá maminko, 

už je to skoro devět měsíců co jsi umřela a občas mám pocit, že se ze nic nemění. Pracovala jsem dnes dlouho do noci a když jsem si šla lehnout, myšlenky se mi zatoulali k Tobě. Znovu jsem stála v kuchyni a prožívala nejhorší telefonát svého života s tvým doktorem, který mi volal v jednu ráno aby mi řekl, že jsi nepřežila operaci, že ti prasklo srdce. Znovu jsem prožívala tu první noc na téhle zemi bez Tebe a cítila jsem se úplně stejně mizerně a opuštěně jako tenkrát. 

A tak tu sedím na ovčí kůži se psem co mi leží u nohou, vedle sebe papírovou krabici, kde jsou dva dopisy. Ty dopisy, tvoje tričko, pár šperků a staré emaily, to je všechno co mi po Tobě zbylo a už teď vím, že to staré tričko nevyperu už nikdy – i po devíti měsících pořád voní jako ty. Ty dopisy už z dálky prozrazují tvoje narychlo psané věty a bohužel nejsou adresované mně. Před více než dvaceti lety jsi je posílala moji sestře, které jsi radila jak se vypořádat s depresí a o to horší je si je číst, když vím, že jste teď obě pryč a nevím, jestli vás ještě někdy potkám. 

Maminko, chtěla bych ti říct, že se mi daří dobře, jsem vdaná, za toho kluka z Koreji, co jsi ho nikdy neviděla ale líbil se ti jeho hlas. Je na mě hodný a myslím, že by i Tebe přesvědčil o tom, že ne všichni muži jsou stejní. Bydlím teď v Kanadě, jak jsem ti kdysi prorokovala a mám spoustu práce, už sice nepíšu tvoje oblíbené sloupky ale doufám, že by jsi na mně byla pyšná i tak. 

Matyáš už půjde do první třídy, je to skoro jako včera co jsi se mnou byla v porodnici a držela mě za ruku, když jsem bolestí omdlévala a personál se mnou zacházel jako s nespvépravnou hysterkou. Už si na Tebe moc nepamatuje, ale pořád má tu motorku, co jsi mu dala, když jste se viděli naposled. Opatruju ji jako oko v hlavě. 

Nevím kde jsi a jestli si občas se mnou, nebo si to v hlavě jen hloupě namlouvám a tak nevím jestli víš, že jsem tvůj popel rozsypala do oceánu na místo, kam v Kanadě připlouvají velryby. Hlídají tě tam hejna racků a občas se tam objeví i kosatky. Pamatuju si, jak jsme jednou u nás doma v obýváku spolu koukali na dokument o plejtvácích a ty jsi na ně tak zbožně koukala a říkala si, že v příštím životě budeš velryba, tak snad jsem pro Tebe vybrala dobré místo. 

Mami, občas mi to všechno přijde tak nefér a vůbec to nechápu. Tak mě mrzí, že jsem si tě víc nevážila, když jsi tu ještě byla, mám pocit, že nás někdo okradl o dvacet let společné budoucnosti a vůbec nevím, jestli si někdy dokážu odpustit, že jsem si občas myslela, že už jsem velká holka a nepotřebuju tě. Taková hloupost, vždyť panikařím, když Matyáše štípne včela, nebo když jsem dva týdny unavená. Jak by ne, vždyť jsem na to měla vždycky Tebe, ty jsi vždycky věděla co dělat a jak i dnes chybí tvůj hluboký hlas a to, že mi už nikdo neříká holčičko moje. 

Už je to devět měsíců od nejhoršího dne mého života a já se hrozně bojím, že už tě nikdy neuvidím mami. A protože si takový život ještě pořád vůbec neumím připustit, tak ti píšu dopis a budu dělat, že si ho jednou přečteš. 

S láskou

Kristina.