+1 431 388 2544 kristinalamperova@gmail.com
Select Page

Blog

Follow Along

Samota k nezaplacení

“Mami, já ti něco zahraju jo”? Po skypu se mi do ucha line korejská vážná hudba, kterou můj syn pečlivě vyťukává na keyboardu. “Hele, sahám jenom na ty černý vidíš”? Pak mi můj syn vysvětluje, že se tu písničku naučil, aby ji zahrál na naší svatbě a aby se hlavně líbila mému nastávajícímu. Naučil se ji proto, že je to asijská melodie a můj snoubenec je korejec. Poprvé za šest let vidím svého syna dělat něco milého pro někoho jiného než pro mně. Ne, že by nedělal dobré skutky ale víte jak to myslím. Asi už se pomalu začínám překvalifikovávat jen na matku místo na matku samoživitelku. I když, ten proces asi začal už před půl rokem, když jsem se do Kanady přestěhovala. Když se rozhlédnu kolem sebe vidím tu úplně jiný standard než, který jsem viděla v Česku. Podle míry zapojení otců do výchovy dětí to skoro vypadá, že je v Česku samoživitelka téměř každá máma. V Kanadě chodí děti do školky už od roku – a nikdo tu nepodepisuje petice a netvrdí, že všichni zhynou strašnou smrtí, protože dávají děti brzo do školky. Navíc oba pracující rodiče se dítka starají rovným dílem.  Třeba zítra jedu na výlet s moji kamarádkou co má ročního syna a celý víkend ho bude hlídat její muž. Prostě tak, beze slova výtky – naopak, s láskyplným:”Užij si to miláčku”. Otcové tu chodí na procházky s šátky nebo s nosítky, umí přebalit, vykoupat, uspat a ještě se vsází komu to jde lépe. A pak si tu všichni večer sedneme a říkáme si, jak je to těžký mít děti a jak nás to občas všechny hrozně unavuje. To je pro mně klíčové. Mít někoho, komu můžu naprosto upřímně říct, že to není jen procházka růžovým sadem a že občas jsou dny, kdy bych se nejraději odstěhovala a už se nevrátila. A to je asi ten rozdíl mezi tím být samoživitelka a mít úplnou rodinu. I když mi těch šest let samostatnosti bude chybět, ten pocit, že se můžu někomu svěřit a necítit, že mě odsuzuje, ten je k nezaplacení. A jak to máte doma vy?